oslovujte mne, prosím, mými pravými jmény |
thich nhat hanh
| Po konci vietnamské války nám mnoho lidí psalo do Plum Village. Dostávali jsme stovky dopisů týdně z utečeneckých táborů v Singapuru, Malajsii, Indonésii, Thajsku a Filipínách, stovky každý týden. Jejich čtení nám přinášelo spoustu bolesti, ale byl to způsob, jak být v kontaktu. Dělali jsme co jsme mohli, abychom pomohli, ale utrpení bylo obrovské a někdy jsme byli zoufalí. Říká se, že polovina lidí prchajících v člunech z Vietnamu zahynula na moři; jenom polovina doplula k pobřeží jihovýchodní Asie.
Spousta mladých dívek prchajících v člunech přes moře byla znásilněna piráty. Mnoho zemí i Spojené národy, se pokoušely pomáhat thajské vládě předcházet tomuto druhu pirátství, přesto zůstalo pro uprchlíky zdrojem velkého utrpení. Jednou nám napsali o mladé dívce z malého člunu, znásilněné thajským pirátem.
Bylo jí jen dvanáct, skočila do moře a utopila se.
Když se o něčem takovém dozvíte, je první reakcí vztek vůči onomu pirátovi. Přirozeně se postavíte na stranu té dívky. Když se zadíváte více do hloubky, začnete vnímat diferencovaně. Když se postavíte na stranu té holčičky, máte to jednoduché. Stačí vzít zbraň a zastřelit toho piráta. Ale to my nemůžeme udělat. V meditaci jsem nahlédl, že když bych se narodil ve vesnici, v které se narodil ten pirát, a byl bych vychováván za stejných podmínek jako on, byl bych teď pirátem. S velkou pravděpodobností bych se stal pirátem. Nemůžu jen tak jednoduše odsoudit sám sebe. V meditaci jsem viděl, že v Siamském zálivu se narodí mnoho dětí, stovky denně, a když my, vzdělávací a sociální pracovníci, politici a ostatní neuděláme nic se stávající situací, tak se za dvacetpět let značná část z nich stane piráty. To je jistota. Když bychom se vy nebo já dnes narodili v některé z těch rybářských vesnic, mohli bychom se za dvacetpět let stát piráty. Když vezmete zbraň abyste zastřelili piráta, střílíte každého z nás, protože všichni jsme do určité míry zodpovědní za tento stav věcí.
Po dlouhé meditaci jsem napsal tuto báseň. Jsou v ní tři lidé: dvanáctiletá dívka, pirát a já. Můžeme se na sebe navzájem dívat a rozpoznat se v těch druhých? Báseň se jmenuje “Oslovujte mne, prosím, mými pravými jmény”, protože mám mnoho jmen. Když slyším kterékoli z těch jmen, musím odpovědět: “Ano.”
oslovujte mne, prosím, mými pravými jmény |
neříkejte, že zítra odejdu •
dokonce i dnes stále ještě přicházím
zadívejte se do hloubky • každou vteřinou přicházím,
abych byl pupenem na jarní větvičce,
abych byl ptáčetem, s křídly ještě tak křehkými,
učícím se zpívat ve svém novém hnízdě,
abych byl housenkou v srdci květu,
abych byl drahokamem ukrytým v kamenu
stále přicházím, abych se smál a plakal
bál se a doufal
rytmus mého srdce je zrozením a smrtí
všeho živého
jsem jepicí v kouzlu metamorfózy
na říční hladině,
a jsem ptákem a s nastávajícím jarem
přicházím právě včas, abych jepici pozřel
jsem žábou štastně plující
v čisté vodě jezera,
a jsem užovkou,
která žábu v tichosti loví
jsem dítě v Ugandě, kost a kůže,
nohy jako tyčky bambusu •
a jsem obchodníkem se zbraněmi,
prodávajícím do Ugandy smrt
jsem dvanáctiletou dívkou,
uprchlicí na malém člunu,
a vrhám se do moře,
znásilněná pirátem •
a jsem pirátem,
se srdcem nezralým
vidět a milovat
a jsem členem politbyra,
v mých rukou spousta moci •
a jsem mužem platícím
krvavou daň mému lidu,
pomalu scházím v táboře nucených prací
moje radost je jako jaro, tak teplá,
že rozkvétají květy po celé Zemi •
moje bolest je jako řeka slz,
tak mohutná, že naplňuje všechny oceány
oslovujte mne, prosím, mými pravými jmény,
abych slyšel, najednou, každý můj pláč a smích,
abych viděl, že moje radost i bolest jsou týmž
oslovujte mne, prosím, mými pravými jmény,
abych se mohl probudit,
a tak dveře mého srdce mohli zůstat otevřené •
dveře soucitu |
vlastní překlad dle
‘please call me by my true names’
autorská recitace na stránkách
plum willage - please call me