nemají své tělo |
Na několika z mnoha byzantských mozaik západní stěny katedrály Santa Maria Nuova v Monreale na Sicílii jsou vyobrazeni Eva a Adam tak, jak je Bůh stvořil. Ve své nezahalené a nezakryté tělesnosti. Chce se mi napsat: ve své pravdivosti. Ve staré řečtině se totiž pravda řekla ‘alétheia’ ≈ to, co není skryté, co není nevědomé. První lidé, nezakrytí, vědomí si své tělesnosti. Lidé, kteří nemají své tělo, ale jsou jím (a nemají svou sexualitu, ale jsou jí ;-).
Časem, v soutěži nejrůznějších myšlenkových směrů, převládly mylné interpretace Platóna a Aristotela, které vidí tělo jako ‘vězení’ či ‘hrob’ duše. Tento omyl, hluboko vrytý do přístupu k naší tělesnosti, stál a stojí u základů mnoha našich psychosociálních nestabilit - pocitů vykořeněnosti, neschopnosti plně se angažovat ve společnosti, útěků do našich malých světů...
Ano, jsme duchovní bytosti, ale tělo není naším vězením. Je nedílnou částí naší pozemské lidskosti. Vždyť duše bez těla, sama o sobě, vůbec nemusí být lidská, může být například andělská. Jak psal sv. Pavel: ‘... tak někteří aniž to tušili, měli za hosty anděly.’ (Žid 13:2) Člověk není definován lidskou duší (ve vězení těla), ale duší v lidském těle. Teprve spojení duše (třebas i andělské) a lidského těla je tím, co v obecném vnímání dělá člověka člověkem.
Výstižně to zformuloval Pierre Teilhard de Chardin:
‘Nejsme lidské bytosti se spirituální zkušeností. Jsme duchovní bytosti s lidskou zkušeností’.
Jsme duchovní bytosti v lidském těle, které nám umožňuje zakoušet a spolutvořit naši realitu. Těle, které není ani vězením ani hrobem. V těle, bez kterého bychom ~ ani na okamžik ~ nebyli pozemskými lidmi.