nemají své tělo |

reprodukce nástěnné mozaiky s motivem Boha, Adama a Evy adam a eva © imagebroker rm / k. f. schöfmann

Na několika z mnoha byzantských mozaik západní stěny katedrály Santa Maria Nuova v Monreale na Sicílii jsou vyobrazeni Eva a Adam tak, jak je Bůh stvořil. Ve své nezahalené a nezakryté tělesnosti. Chce se mi napsat: ve své pravdivosti. Ve staré řečtině se totiž pravda řekla ‘alétheia’ ≈ to, co není skryté, co není nevědomé. První lidé, nezakrytí, vědomí si své tělesnosti. Lidé, kteří nemají své tělo, ale jsou jím (a nemají svou sexualitu, ale jsou jí ;-).

Časem, v soutěži nejrůznějších myšlenkových směrů, převládly mylné interpretace Platóna a Aristotela, které vidí tělo jako ‘vězení’ či ‘hrob’ duše. Tento omyl, hluboko vrytý do přístupu k naší tělesnosti, stál a stojí u základů mnoha našich psychosociálních nestabilit - pocitů vykořeněnosti, neschopnosti plně se angažovat ve společnosti, útěků do našich malých světů...

reprodukce obrazu s motivem Platona a Aristotela plato a aristoteles © vatikánská muzea

Ano, jsme duchovní bytosti, ale tělo není naším vězením. Je nedílnou částí naší pozemské lidskosti. Vždyť duše bez těla, sama o sobě, vůbec nemusí být lidská, může být například andělská. Jak psal sv. Pavel: ‘... tak někteří aniž to tušili, měli za hosty anděly.’ (Žid 13:2) Člověk není definován lidskou duší (ve vězení těla), ale duší v lidském těle. Teprve spojení duše (třebas i andělské) a lidského těla je tím, co v obecném vnímání dělá člověka člověkem.

Výstižně to zformuloval Pierre Teilhard de Chardin:

‘Nejsme lidské bytosti se spirituální zkušeností. Jsme duchovní bytosti s lidskou zkušeností’.

Jsme duchovní bytosti v lidském těle, které nám umožňuje zakoušet a spolutvořit naši realitu. Těle, které není ani vězením ani hrobem. V těle, bez kterého bychom ~ ani na okamžik ~ nebyli pozemskými lidmi.

překlad cz en de
ук pl vn
světlý mód tmavý mód
zavřít